Anežka
Výstava Mluvíš o násilí?
Násilí ve vztazích existuje, někdy je ale těžké ho rozpoznat. Mluvme o násilí. I tím můžeme přispět k jeho zastavení. Výstava přináší aktuální pohled na problematiku násilí v blízkých vztazích, která vychází ze zkušeností SPONDEA.
Příběhy o cestách z násilí: zkušenosti lidí zasažených násilím
Poslechněte si příběhy lidí, kteří se vydali na cestu ven z násilí. Příběhy ukazují, že násilí se objevuje ve všech typech vztahů bez ohledu na sociální situaci, vzdělání nebo genderovou identitu osob. Můžeme tak vidět šíři různých podob násilí v kontextu blízkých vztahů. Právě dobrá znalost kontextu, ve kterém se násilí odehrává, nám pak umožňuje nastavit podporu a najít pro jednotlivce, rodinu, pár tu nejlepší cestu ven z násilí.
Anna
Hana
Kamila
Klára
Lukáš
Malvína
Marek
Matěj
Mirek
Tereza
Násilí na dětech je neakceptovatelné
Násilí, které zažívá dítě doma ze strany svých blízkých či jako svědek na svých blízkých, je specifickou kategorií dětského traumatu.
Z výsledků slavné studie ACE (Adverse Childhood Experiences) jednoznačně vyplývá, že vystavení negativním zkušenostem v dětství má za následek častější rizikové chování, nemocnost a chronické zdravotní obtíže, které mohou vést k předčasnému úmrtí v dospělosti.
Následky dlouhodobého stresu, kterému je dítě vystaveno, se často neprojeví hned, ale až v průběhu života. Vedou k problémovému chování, nezdravému životnímu stylu, užívání návykových látek, psychickým problémům, neschopnosti zvládat stres a špatnému zdravotnímu stavu.
Na základě českých a slovenských studií, které byly prováděny podle metodiky ACE studie, se odhaduje, že děti jsou vystaveny násilí v následující míře: každé páté dítě je ohroženo fyzickým týráním, každé desáté sexuálním zneužíváním, čtyři z deseti dětí jsou ohroženy zanedbáváním a každé páté je přítomno domácímu násilí.
Děti často neznají jiné prostředí než to, ze kterého pocházejí. To, co doma zažívají, jim připadá normální. V mnoha případech ale mají pocit, že to, co se děje doma, je jejich vina.
Každé dítě je současně jedinečné – této jedinečnosti pak odpovídají i strategie, které dítě volí ke zvládání každodenních výzev.
Ve snaze přežít či uniknout ohrožení mají některé děti tendenci spíše se z kontaktu ztrácet, znecitlivovat samy sebe a žít ve svém fantazijním světě – mohou budit dojem, že školou “jen tak proplouvají“, nemají pevná kamarádství a doma tráví většinu času např. hraním počítačových her.
Jiné děti naopak ve větším stresu “křičí o pomoc a bojují“, ať už formou evokující v nás pocit, že děti nás svým chováním zlobí, napodobováním násilí ve vztahu k vrstevníkům či touhou po pozornosti.
Ačkoliv neexistuje jednoduchý návod, jak ohrožené děti poznat, je důležité tyto pestré varovné signály dětí vnímat a být ochoten s nimi dále pracovat.
Přejete si, aby Česká republika byla místem, kde všechny děti mají právo na dětství bez násilí? Podpořte iniciativu Dětsví bez násilí. Na stránkách také získáte další podporu, ať už jste dítě, mladý člověk, rodič nebo vyučuící.
Zdroje:
- Jochmannová, L. (2021). Trauma u dětí. Kategorie, projevy a specifika odborné péče. Grada.
- Jakobsen, B., Råkil, M. a kol. (2022). Násilí je možné zastavit. Psychologie násilí a terapie pro osoby, které se dopouštějí násilí v blízkých vztazích. Úřad vlády České republiky.
- Adverse Childhood Experiences (ACE) Study/ Studie negativních zkušeností v dětství - Vincent J. Felitti, MD, FACP, Robert F. Anda, MD, MS, Dale Nordenberg, MD, David F. Williamson, MS, PhD, Alison M. Spitz, MS, MPH, Valerie Edwards, BA, Mary P. Koss, PhD, James S. Marks, MD, MPH, American Journal of Preventive Medicine, ročník 14, číslo 4 (v českém prostředí se o ACE studii dozvíte na stránkách České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání: https://bit.ly/46psZDf).
- Miller, P. M., & Lisak, D. (1999). Associations between childhood abuse and personality disorder symptoms in college males. Journal of Interpersonal Violence, 14(6), 642–656. https://doi.org/10.1177/088626099014006005.
Práce s těmi, kdo se dopouštějí násilí
Odpovědnost za násilí má vždy osoba, která se násilí dopouští. Práce s lidmi, kteří se dopouštějí násilí, je stejně tak důležitá jako podpora osob, které jsou mu vystaveny. Řada osob se totiž k násilnému partnerovi či partnerce vrací. Mnoho mužů, kteří se dopouštěli násilí na své bývalé partnerce, se začalo chovat násilně i vůči nové partnerce. Pokud jsou v těchto vztazích děti, jsou ohroženy násilím i ony. Práce s osobami, které se násilí dopouštějí, tak může vést k zastavení dalšího šíření násilí.
Ve SPONDEA pracujeme s osobami, které se dopouštějí násilí, zejména cestou dlouhodobé individuální terapie, případně cestou práce ve skupinách. Možné je ale i krátkodobé poradenství. V rámci naší práce s klienty*kami
- mapujeme projevy hněvu a agrese
- pomáháme jim porozumět tomu, co hněv spouští
- učíme je technikám zvládání hněvu
- zaměřujeme se na prevenci nadměrné psychické zátěže
- nacvičíme si s nimi komunikačních dovednosti a zvládání konfliktů
- pomůžeme jim porozumět situaci partnera anebo dětí, které jsou agresivnímu chování vystaveny
- rozvedeme dovednosti pro zvládání každodenního života.
Zdůrazňujeme závažnost násilí, ale přistupujeme s respektem k člověku, který se ho dopouští, aby mohl převzít zodpovědnost za své násilné chování.
Naprostá většina našich klientů a klientek přichází dobrovolně, což předpokládá, že jsou si do určité míry vědomi nepřijatelnosti násilí.
Mnozí z lidí, kteří se násilí dopouštějí, jsou obyčejní lidé, kteří jsou zasaženi tím, že svým nejbližším způsobují bolest. V Norsku se pracuje s osobami dopouštějícími se násilí od konce 80. let. Nejnovější výzkumy ukazují, že dlouhodobá terapeutická práce vede k výraznému snížení násilí, zejména fyzického.
Hledáte podporu pro sebe nebo své blízké?
Iniciativa www.zastavnasili.cz připravila užitečné informace i mapu podpory pro všechny, kteří se snaží násilí ve svém životě zastavit.
Stáhněte si advokační dokument: Proč má smysl pracovat s původci násilí ve vztazích
Práce s celou rodinou zasaženou násilím
V 84 % domácností, kde se odehrává násilí, jsou přítomny děti. Násilí, kterého je dítě svědkem, má na něj velké dopady – na jeho zdraví, na to, jak se budou vyvíjet jeho vztahy v budoucnu. Dítě ale nemůže zastavit to, co se děje v rodině – není nositelem řešení situace. Zodpovědní za její řešení jsou rodiče. Proto je důležité pracovat s rodiči tak, aby dokázali zajistit bezpečí pro své děti, aby děti byly násilím zasaženy co nejméně.
Zkušenosti organizace SPONDEA ukazují, že pokud pracujeme pouze s lidmi, kteří jsou násilím ohroženi, má tato pomoc své limity.
Chceme-li násilí v rodinách zastavit, je potřeba pracovat se všemi členy*kami domácnosti. A to tak, aby děti dokázaly zkušeností s násilím projít bez trvalých následků, aby u nich byla eliminována pravděpodobnost případného napodobování zraňujícího chování rodičů, aby se dokázaly co nejlépe vyrovnat s dopady prožitého násilí, a snížilo se tak riziko přenosu násilného chování do dalších generací.
Práce s celou rodinou je nezbytná pro to, aby mohly být rehabilitovány vztahy a postupně nastaveny nové vzorce komunikace v rodině.
Cílíme především na potřeby dětí, které v násilí dlouhodobě vyrůstají. Chceme rodičům pomoci nahlédnout, že zlepšení situace v rodině jde ruku v ruce s pochopením jejich chování a včasným vyhledáním odborné pomoci.
Vycházíme z předpokladu, že pokud rodič zahájí práci na svém chování, má šanci vytvořit dětem bezpečné prostředí pro další vývoj.
Při práci s celou rodinou zasaženou násilím se organizace SPONDEA zaměřuje na tzv. situační párové násilí (Common Couple Violence). Jde o takové projevy násilí, které jsou navázány na vyhrocení konfliktů mezi partnery. To znamená, že motivací není získání celkové vztahové kontroly (moci) nad tím druhým, ale zajištění krátkodobé kontroly spojené s řešeným problémem. Michael P. Johnson, který popsal a zavedl tento typ násilí, uvádí, že jde o nejčastější variantu násilí mezi partnery. Situační párové násilí představuje zhruba 80 % výskytu partnerského násilí a je celkem rovnoměrně rozloženo mezi ženy a muže v pozici osob, které se občasně dopouštějí násilí (56 % těch, kdo se dopouštějí násilí, tvoří muži, 46 % tvoří ženy).
Práce s celou rodinou zasaženou násilím tak nemíří na případy násilí, které označujeme jako intimní terorismus, což je vysoce traumatizující vzorec násilí, v němž ten, kdo se jej dopouští, kombinuje fyzické násilí s emocionálním týráním a vzniká u něj výrazná mocenská převaha. V takových případech je naopak potřeba ohrožené osoby od toho, kdo se násilí dopouští, chránit rozdělením.
Zdroje:
- Adverse Childhood Experiences (ACE) Study/ Studie negativních zkušeností v dětství - Vincent J. Felitti, MD, FACP, Robert F. Anda, MD, MS, Dale Nordenberg, MD, David F. Williamson, MS, PhD, Alison M. Spitz, MS, MPH, Valerie Edwards, BA, Mary P. Koss, PhD, James S. Marks, MD, MPH, American Journal of Preventive Medicine, ročník 14, číslo 4 (v českém prostředí se o ACE studii dozvíte na stránkách České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání: https://bit.ly/46psZDf).
- Johnson, M. – Feraro, K.J.: Research on domestic violence in the 1990s: Making distinctions. Journal of Marriage and the Family, 2000, 11, 948 - 963.
Video z dernisáže výstavy Mluvíš o násilí
.png)